Etiopie je druhá nejlidnatější a desátá největší země Afriky. Je to země přírodní i kulturní diversity, jejíž historie je ojedinělá ve své starobylosti a jedinečné pestrosti. Je také jedinou zemí v Africe osídlenou
původním obyvatelstvem, která nebyla nikdy kolonizována. Její kultura se tak, zcela mimořádně, vyvíjela nezávisle na Evropě i arabských zemích a jediný vnější vliv plynul z obchodního styku, který byl však v režii domácích etnik. Etiopie bohužel nemá od roku 1993 přístup k moři, a tento nedostatek vynahrazuje různorodostí jak kulturní, tak krajinnou. Nalezneme zde pouště i polopouště, deštné pralesy a savany, sladkovodní i solná jezera, pohoří se čtvrtou nejvyšší horou Afriky, jedno z nejníže položených míst na světě v severovýchodním Danakilu i prameny Modrého Nilu, který vytéká z nejvýše položeného velkého jezera v Africe. S tím, jak se při cestě Etiopií každým dnem mění její krajina, mění se i její lidé a kultura. Na severu potkáme převážně křesťanské Amhary a Tigrejce, na východě žiji muslimští Oromové, Somali nebo Afarové a na jihu a jihozápadě animistické kultury oblasti Omo, kterých je zde několik desítek.
Etnicky má Etiopie přes osmdesát různých kultur, hovořících více jak dvěma sty dialekty, které spadají do čtyř lingvistických skupin – kušitské, semitské, omotické a nilotické. Téměř dvě třetiny z 85 milionů obyvatel jsou křesťané, necelá jedna třetina muslimové a několik pro-cent animistů, kteří tvoří etnicky nejbohatší jih země. Etiopie má 31 druhů endemických savců, desítky endemických ptáků a stovky bezobratlých, kteří ji dohromady činí jednou ze zoologicky nejzajímavějších a nejméně prozkoumaných oblastí Afriky. Je to východoafrický skvost, který čekal na své objevy až do začátku 90. let 20. století a který je ve své bohatosti na míle vzdálen nesmyslné mediální podobě vypouklých bříšek hladových dětí, nebezpečnosti a nehostinností krajiny, která donedávna odrazovala jeho potencionální návštěvníky. Etiopie naopak pulsuje životem a je snad jednou z nejbezpečnějších oblastí na mapě Afriky a pro mnoho lidí, kteří ji jednou navštívili, se stala srdeční záležitostí a nutí je vracet se zpět, aby objevovali a porozuměli všem senzacím této úžasné země.
Historický sever
Sever země a historie jsou v kontextu Etiopie vlastně synonyma. Toto spojení je patrné téměř ve všech hlavních oblastech severně od Addis Ababy, současného hlavního města. Navíc ještě je tento pocit 
umocněn krajinou, která má na etiopském severu nádech určité nadčasovosti a rozlehlosti. Při pohledu na monumentální masivy a hluboká údolí, do kterých se zařezávají řeky už 40 milionu let, si uvědomujeme svou sounáležitost s minulostí. A právě v této oblasti se utvářelo historické a kulturní jádro etiopského judaismu a křesťanství, které zde zapustilo kořeny již v 10. století před Kristem ve formě prvních funkčních státních celků v okolí městečka Yeha nedaleko Axumu. Odtud také pochází nejstarší dodnes stojící chrámová stavba, postavená v 6. století před Kristem.
Etiopie je po Arménii druhou zemí na světě, jež přijala křesťanství jako státní náboženství a to už začátkem 4. století našeho letopočtu, kdy král Ezana přijal koptskou víru. Ta je základem etiopské ortodoxní církve a jedinou kulturou na kontinentu, která již dva tisíce let používá svoji vlastní abecedu. Celý sever je doslova protkán křesťanstvím, které je zhmotněno nejen ve formě desítek tisíc kostelů, ale i v náboženských rituálech a jednoduchém a pokorném stylu života, který zde plyne svým vlastním tempem a je nezměněn už bezmála tři tisíce let. Zdá se až neuvěřitelné, že místní lidé, kteří dodnes používají jednoduché nástroje a techniky, dokázali vybudovat tak úžasné skvosty architektury a umění. Od téměř pětiset tunových obelisků v Axumu přes chrámy vytesané přímo do skalních masivů v Lalibele až po největší hradní komplex na africkém kontinentu v Gondaru u jezera Tana. Snad jen jejich hluboce zakořeněná víra jim mohla dát sílu a cit vytvořit věci, jež dnes považujeme za celosvětové kulturní dědictví lidstva.
Etnický jih
Etiopský jih je výjimečná a na africkém kontinentu zcela unikátní mozaika přírodních národů, které se zde zachovaly v téměř nezměněné formě až do dnešních dnů. Snad nikde jinde se nesetkáme na tak
omezeném prostoru s takovou etnickou pestrostí, jako je tomu v povodí řeky Omo na jihozápadě Etiopie. Žije zde množství různých etnik a většina z nich hovoří svým vlastním jazykem, od těch nejpočetnějších, kterými jsou se svými tři sta tisíci Konsové až po ty nejméně početné, jako jsou například Berhaile, kterých už je pouze sedmnáct dospělých a asi dvacet dětí a jsou, jako etnikum, zřejmě odsouzeni k zániku, spolu se svým jazykem i kulturou. Na většině míst jsou původní animistické víry a rituály zachovány v nezměněné podobě dodnes. Některá etnika jsou zcela bez náboženství, jiná uctívají přírodní síly, Slunce, Měsíc a snad u všech, kromě Konsů, jsou alfou a omegou jejich životního snažení krávy. Původně převážně pastevci a nomádi, dnes často příležitostní zemědělci doplňující svou jednoduchou stravu mléka, krve, medu nebo ryb, kukuřicí a čirokem.
Ač se jejich život navenek jeví jednoduchý a svobodný, jsou často svázaní tisíciletými tradicemi, různými tabu, striktními rituály a pravidly, která přesně vymezují a určují jejich interakci s ostatními i jejich vlastní osobní život od narození až po smrt. Tak jako dnešní Hammarové, Bodi nebo Surma v Etiopii i my jsme kdysi oslavovali narození a demarkovali rituálně všechny důležité fáze – přerody – svého života, jako je vstup do dospělosti, rodinný život nebo staří. Zde je však ještě tohle vše živé a pulsující, daleko více bezprostřední, i když ne zdaleka časově neomezené. Zdejší kultury se však do budoucna začnou měnit tak, jako se to stalo i nám. Ale ještě stále máme šanci zúčastnit se přeskakovaní krav u Karo a Bashada, po kterém se z chlapců stávají muži, bojovných slavností Donga u Surmů nebo Mursi, kdy si ženy vybírají své muže, svatby u Hammarů, kde nevěsta potřená hlinkami zůstává několik měsíců v chýši než je odvedena k manželovi nebo pohřební slavnosti Jenk u kmene Bodi. Etiopský jih nemusí každého okouzlit, ale zcela určitě na každého cestovatele silně zapůsobí!
Malování a zdobení těla je umění, které je mnohem starší než jeskyní malby, které vznikaly asi před 30 000 lety a provází naši kulturu zřejmě od samých prvopočátků, tedy ještě o několik desítek tisíc let dříve.
Prvotně zřejmě vznikalo jako součást procesu, kdy kreativita dodala člověku pocit vyjímečnosti jako druhu a uvědomění si sama sebe a postupem času na sebe nabírala spíše funkci dekorativní a rituální a v neposlední řadě se stala i formou určité komunikace mezi jednotlivci uvnitř vlastního etnika. Když člověk cestuje v oblasti jižního Oma a setkává se s místními etniky, první, co na něj silně zapůsobí, je všudypřítomné zdobení a dekorace těla.
Na jedné straně se zdobení vyznačuje originalitou a spontáností a na straně druhé je často svázáno určitými kódy, které mají pro místní lidi svůj velice konkrétní význam. Podle typu náhrdelníku poznají Hammarové první manželku. Účesy a vzory zjizvení u mužů kmene Desanech nebo Karo zase jasně signalizují jejich odvahu a dovednost a stávají se tak nejen prostou dekorací, ale hlavně vizuální referencí a součástí identity jednotlivce. Malování těla je v některých částech povodí řeky Omo velmi rozšířené, zejména mezi kmeny Karo a Surma, které patří mezi mistry v tom-to umění a je u nich patrný úzký vztah mezi původním stylem života nomádů a téměř kompulzivním zdobením těl, kdy se kůže stává jakýmsi plátnem nebo teritoriem nahrazujícím keramiku, dřevo nebo kámen, jež jsou obecně používané v jiných kulturách. Jejich jednoduchá obydlí, většinou budovaná pouze z přírodních materiálů a bez jakýchkoli ozdob jsou ponechávána na svém místě, ale jejich zdobená těla se svými vzory a jizvami zůstávají neměnná. Naprosto volný styl a síla exprese dosažená limitovanou paletou přírodních barviv nás často šokuje svoji pravdivostí a bezprostředností.
Malby a zdobení jsou doplňované dekoracemi z přírodních materiálů, jako jsou různé plody, traviny, květy, ptačí peří nebo jen vytvarované kusy jílovitého bahna. Tak jako zdobení těla i rituály jsou a vždy byly součástí života téměř všech lidských kultur a provázejí nás v čase nejen jako živočišného druhu, ale i v čase našeho života. V jižní Etiopii je lze sledovat ještě v jejich původní syrovosti a tvoří zde jakousi pevnou infrastrukturu života každého člověka. Pro nás by byly často nepřijatelné, bolestivé nebo nepodstatné. Ale ve zdejších kulturách jsou naprostou samozřejmostí i předepsanou nutností, bez které by byl život a fungování v komunitě nemyslitelné. Život zde neubíhá plynule, ale spíše v jakýchsi pomyslných skocích, které jsou předem definovány a ritualizovány.
Je nemyslitelné, aby se mladý Hammer mohl oženit bez toho, aniž by prošel obřadem skákání přes krávy. Je nemyslitelné, aby život dítěte u Mursi začínal jinak, než tak, že je potřeno kravským trusem, nebo například u kmene Bodi končí ritualním rozloučením Jenk. Nehraje zde žádnou roli logika nebo praktičnost, ale pouze nutnost a víra v sílu tradice, bez které vše ztrácí jakýkoli smysl a která člověka ukotvuje uvnitř konkrétní komunity.
