Ze sedmi velkých a dvou menších expedic do Afriky a Asie přivezl do ČR dva tisíce zvířat. Velkou měrou se zasloužil o vznik a rozvoj ZOO Safari ve Dvoře Králové nad Labem. Narodil se 26. 5. 1928 ve Ždírnici (okres Trutnov). Po průmyslové škole chemicko-textilní ve Dvoře Králové vystudoval Vyšší lesnickou školu v Trutnově a Vysokou školu zemědělskou lesnickou v Praze. Pokračoval v postgraduálním studiu tropického lesnictví (graduoval v roce 1965) a v roce 1974 obhájil kandidaturu zemědělsko-lesních věd. Domluvil se rusky, německy, anglicky, francouzsky a svahilsky.
S manželkou Zdenou vychovali tři syny a dvě dcery. Do prvního zaměstnání nastoupil jako náčelník Správy vojenských lesů v Mirošově (1952–1958), učil na lesnickém učilišti ve Svobodě nad Úpou (1958–1964), v roce 1965 se stal ředitelem v ZOO ve Dvoře Králové. Významné postavení přijal s cílem poznat Afriku. Uzrála i velká myšlenka ZOO – Safari se specializací na africkou zvířenu. Velkému snu podřídil 18 let života. Při výpravách do Afriky byl šestnáctkrát zraněn, z toho dvakrát těžce. Několikrát onemocněl malárií, následky zanechala i hepatitida a bilharzióza.
Při práci se stále vzdělával, stal se uznávaným vědcem a zoologem. Pracoval v Ugandě, Súdánu, Keni, Tanzanii, Zambii, Kamerunu, Mozambiku, Egyptě, JAR, Namibii, Indii, Srí Lance. Jeho aktivity nebyly zaměřeny pouze na realizaci ZOO Safari ve Dvoře Králové. Byl spoluautorem projektu ZOO v Košicích, pro Keňu vypracoval projekt osídlení levého břehu řeky Tana, pro indickou vládu vypracoval projekt záchrany indických nosorožců pancéřových v Asámu na řece Brahmaputře. Jako lektor a člen vědeckých symposií přednášel v Polsku, Maďarsku, Rusku, Nizozemí, Rakousku, Německu, Belgii, Francii, ve Švédsku, v Dánsku, Anglii a Itálii. Činorodá práce při budování ZOO Safari mu vydržela až do roku 1983, kdy odešel do invalidního důchodu, pokračuje však v literární a publikační činnosti.
Z jeho knih vyzařuje moudrost, fi lozofi e lidskosti, přátelství a lásky. Zaujmou nejen fakta… nutí k přemýšlení o vztahu člověka k přírodě, o postoji k životu a vztahu k ostatním. Jeho knihy byly přeloženy do sedmi jazyků. Publikoval i 46 vědeckých a odborných prací, psal články do novin a časopisů, vystupoval v televizi a rozhlase. Za odbornou, vědeckou a publikační činnost obdržel řadu ocenění: od ČSAV stříbrnou plaketu G. J. Mendela (1978), čestné medaile od Institutu tropického a subtropického zemědělství v Praze, Zemědělské univerzity v Praze (1978), Veterinární univerzity v Brně (1984). Je doživotní člen East African Wildlife Society. Osobnost Josefa Vágnera díky projektu ZOO Safari byla vždy pevně svázána s městem Dvůr Králové nad Labem. Obrovský přínos jeho osobnosti a popularitu ocenili zastupitelé města na sklonku jeho života udělením čestného občanství.
Za objektivní postoj při vysvětlování česko-slovenských vztahů v ČR i ve světě mu byla 30. 12. 1996 na Bratislavském hradě udělena pocta Björnstjerne Björnsona. Josef Vágner měl rád život a lidi, muziku, zejména housle, umění – obrazy (Burian, Židlický) a dobré moravské víno. Snažil se aktivně bojovat proti zlu a rozdávat dobro a lásku. Byl obdivuhodný vypravěč a člověk, se kterým jste si měli vždy co říci. Jeho velkou láskou byla od mládí příroda. Vztah k lesu vyjádřil slovy: „Les je mi chrámem, stromy zpovědníkem, zvířata důvěrníky.“ Příroda mu dávala inspiraci, radost, pocit rozkoše, občas i zklamání. Jako v občanském životě, v němž poznal slávu i závist. Byl vášnivý myslivec, svého „životního“ a současně prvního jelena ulovil již ve 22 letech na slovensko-maďarském pomezí. Po celém světě nalovil spousty vzácných trofejí. Na toulkách přírodou ho provázel věrný přítel – lovecký pes. Dveře jeho domu byly vždy otevřené, nešetřil v předávání zkušeností. Život Josefa Vágnera je prezentován v expozici ve Starých Hradech.
Měl jsem velké štěstí, že jsem si stihl „Vágnerů“ ještě slušně užít, návštěvy ve „Dvoře“ i v Africe se příjemně množily…. Když byl v posledních měsících svého života Josef Vágner hospitalizován, jezdili jsme za ním do hradecké nemocnice. Bylo neuvěřitelné, jak dokázal při našich debatách o Africe, příštích knihách a plánech zapomenout na svou chorobu. Na chvíli ji odložil na nepotřebnou poličku a nechal v zapomnění. Doktoři ani sestřičky nechápali novou diagnózu, nemohli “reinkarnaci krátkodobě uzdraveného pacienta“ uvěřit. V napínavém povídání jsme nevnímali bělobu nemocnice, jen jsme společně rotovali barevnou černou Afrikou. Okamžiky s Josefem Vágnerem byly nezapomenutelné… Nejvíce jsem však prožil s jeho syny – Zdeňkem a Josefem. Dlouhá společná léta strávená nejen v Tanzánii nadělila obrovskou spoustu nezapomenutelných zážitků. Zdeněk byl první opravdový „bušmen“, který mě učil přímo v syrové přírodě drsnému životu savany, snažit se porozumět její kráse. Odhalil pestrou škálu znalostí, ukázal širokou duši i ryzí srdce. Afriku miloval živočišně, naplno. Ať byl konec jakkoliv přetržený, Vágnerům jsem za moc vděčný. Naučili mě nejen milovat Afriku… Ruda Švaříček
Více se dozvíte na výstavě na zámku Napajedla a na webu zde.
