JE ČAS AFRIKY! Afrika je náš nejoblíbenější kontinent. Jezdíme sem intenzivně již od roku 1994, nejen počtem zájezdů dominujeme. V červenci 2010 však objevuji jinou Afriku, fotbalová horečka zde převrátila život naruby. Mistrovství světa v JAR podléhá celý černý kontinent včetně hor. Při výstupu na Kilimandžáro i my žijeme fotbalem naplno. S míčem žonglujeme na aklimatizačním vrcholu Mt. Meru, poté válíme fotbálek ve výstupových kempech Kili. Ve třetím výškovém táboře pod skalisky Mawenzi pořádáme mezinárodní turnaj – Anglie, Mexiko, Argentina, Kanada, USA, Tanzánie, Keňa, Zanzibar… Vítězí český tým, střelcem klání je rozjetý „Rudinho“. Kopeme i na vrcholu Kili – k údivu okolních schvácených tváří a ve sněhu bezvládně ležících vyčerpaných horalů… Nejde o degradaci méně zdatných sportovců.. Jen další ověření, že s výjimečnými parťáky lze realizovat výjimečné legrácky.
Z úspěšných hor vyrážíme do JAR na fotbalové vyvrcholení. Roztančená Afrika je jiná – hodnější, citlivější, vstřícnější. V souboji Uruguay – Německo o bronz řádí nejlepší hráč Forlán, zamiluji se rychle i bez vyzývavé cedule Forlan, tonight I am yours!, kterou mávají horké fanynky… Fotbalová euforie ovládá náměstí i pláže, stále někdo zve na panáka či vínečko, obklopuje mne kvadrilion zajímavých přátel. Společná chvilka nadělí radost, podělí o prožitky. Pochlubí se Afrikou a její šikovností. Na stadion se nechodí jen za fotbalem, kotel se mění ve velkolepý karneval. Každý se namaluje, nažehlí, vylepší, dámy oblečou velkolepé kostýmy. Snová krasomila v pompézní róbě navštívila už 11 zápasů, všechny přizdobila na exkluzivní tribuně, manžel vydržuje fotbalový luxus pro rozzářené dámské oči. Kdybych je nezažil, nebudu tomu věřit… Prosté až dětinské, ale ryzí! Lidé v ulicích se předhánějí s nabídkou ubytování, zvou na večeři, na svezení… Řidič autobusu sjíždí z trasy a odváží mě přímo na hotel… Vše je dnes zdarma! Chvilkový sen zrušil zbytečné peníze… Z příjemného „bronzového“ Port Elizabeth se stěhujeme do fi nálového Johanesburgu. Závěrečný ceremoniál je přehlídka silných emocí, na trávníku pochodují barevní sloni, tančí nejlepší umělci, oblohou exhibují vládní letky. Uctívaný „guru“ Nelson Mandela zdraví své Afričany, vybuchují salvy potlesku střídané girlandami světel a ohňostrojů. Vrcholem show je Shakira s roztleskaným hitem This time for Africa! Přišel čas Afriky!
Ví to už i celý svět! Fotbalové peklo s čerty i křehkými anděly zpívá s rozjetou kráskou: Dnes je tvůj den, nečekej v řadě… waka waka – udělej to, udělej to! Vydrží nápor Soccer City, skvost architektury evokující kalabas? Obří fotbalová mísa pro 95 000 diváků je největší na kontinentu, mixuje emoce, etnika a tváře celé Afriky. Té nahé divoké i té v róbách. Svojské reakce prýští opravdovostí, všichni křepčí jak velké děti. Jsou pyšní na vydařené mistrovství, na svou zemi, hudbu, tance, krásu, safari… na Afriku. My jsme Afrika! Do očí se derou slzy… Lidé se objímají, mají se rádi jinak, čistěji. Výjimečné chvíle gradují. Rozlévá se něha, šťastné výrazy zaplavuje nadšení, snaha pomoci, podělit se… V roce 1994 na osmiměsíční expedici Živá Afrika jsme sledovali ze speciálu Tatry v Kamerunu zápasy šoumena R. Mily, v Nigérii na stadionu u obří obrazovky nepopsatelnou atmosféru boje domácích a Argentiny s Maradonou a jeho boží rukou. Tenkrát jsme si svorně slíbili, že při fotbalovém finále jednou na africké půdě nesmíme chybět. Sliby plním, jsem zde! Vodopád štěstí by tryskal mocněji, kdyby dnes hrál africký tým. Přijde někdy ta chvíle? Přeji to nejen Africe!
V dramatickém finále vrcholí koncert vuvuzel i napínavý fotbal. Oblíbení Španělé po zápase obíhají s trofejí bouřící stadion. Vibruje heuréka radosti a sounáležitosti. Afrika to zvládla bez viditelných potíží. Poděkuji španělskému Puyolovi, jehož kudrliny mi tak nadělovaly? Z dlouhých vlasů jsem nezaslouženě těžil, na letišti i v ulicích si mne s ním spojovali. Někteří si nás pletli, jiní mě muchlali jak oblíbeného maskota. Náruč přízně si podávala chlupaté štěstíčko jako plyšáka… Dnešní africká města jsou jiná – sváteční, nazdobená, pyšná. Levituje něha a pocit křehké výjimečnosti, co přichází jednou za život! Jen prožitek zvonivých klíčů českých listopadových náměstí nikdo nepřinesl (nemají řetězce klíčů jako my, protože nemají luxusní paláce a množství vozidel…?) S trochou nadsázky zažíváme místní sametovou revoluci. Malou, v africkém balení. Spokojená policie se usmívá, taxikáři chválí hodné pasažéry, většina dočasně odložila zbraně i obavy. Kapsáři opustili kapsy, gangsteři gangy, pytláci pytle, barmani barmanky a rošťáci roštěnky… I když opojení, něha a velkorysost asi brzy vyprchá, je to zážitek. Přestože jen s jepičí výdrží… POTKÁME SE V AFRICE SPOLEČNĚ?
