EXPEDICE ŽIVÁ AFRIKA
POSLEDNÍ ODLET Ráno důležitého dne je pilot od pěti hodin „v provozu“, ani ostatní nemohli dospat. Josef bez otálení provádí zkušební let, vše je v pořádku.
Doléváme benzín. Jožkovi lepíme k nosu hadičky s přívodem kyslíku. David s profesorským klidem lékaře na sebe souká další vrstvy oblečení. Vypadá jako nepřirozeně obtloustlá postavička reklamy Michelin. Pod přilbou péřová kapuce a pod ní ještě vlněná. Nahoru vezme nezbytné talismany. Oběma dávám krabičku sirek Luckyboy, Ať tam nahoře nejsou sami a drží se jich štěstí. Luckyboys, naši šťastní kluci nasedají do motorové tříkolky. Velkolepý start je v sedm hodin. „Vraťte se úspěšně a hlavně v pořádku.“ Poslední Davidovo zamávání a nechávají nás na zemi samotné. Ve dvou se stroji moc rychle nahoru nechce, ale i tak po pěti minutách mizí z dohledu. Je zataženo, vítr však zatím nefouká. Už aby nám zase mávali z přistávání...
MARNÉ ČEKÁNÍ Do vysílačky mluvíme pouze my, druhá strana je stále nepříjemně hluchá. Zde dole můžeme jen tupě čekat. Čekání bych nejraději ze života vymazal, někdy dokáže být naprosto nesnesitelné. Jako právě teď. Od devíti prohlížíme oblohu dalekohledem, i když je to na kluky ještě brzo. S narůstající nervozitou proběhla desátá, v jedenáct hodin se začíná kazit počasí, sílí vítr. Toužebně očekávaní kluci stále nikde. Třeba jim došel benzín... Přistáli a kvůli zhoršenému počasí nechtějí pokračovat. Úvahy se množí, zbývá však jediné – čekání. Opožděný návrat zatím nic zásadně špatného neznamená. Na místě se však už sedět nedá…
HLEDÁNÍ Vyjíždíme na obhlídku okolí, kolem je plno exotických zvířat. Ty teď vůbec nevnímáme. Jak rádi bychom spatřili po dobu pěti měsíců už tak „obyčejný pohled“. Rozesmáté tváře kluků a slova: „Kde jste? Jak dlouho tady na vás máme čekat?“ To je však pouze nevyslyšené zbožné přání. S dalekohledem jsem vylezl na nejvyšší kopec a s očima namnoženýma soupravou sklíček rentgenuji okolí. Fosforově zelená barva křídel rogala má být vidět na velkou vzdálenost. Po stroji a klucích však nikde ani památky. Jedeme oblouk kolem jižního úbočí Kilimandžára, projíždíme vesničkami, vyptáváme se. Odpověď je depresivně stejná. Neviděli. Až po dlouhé době se objeví malý nadějný plamínek. Ano, letěli támhle. Pokračujeme v jízdě ve slibném kursu, až se cesta uzavírá. Ze všech stran nás sevře stromoví houstnoucí savany. Z pasti se dostáváme jen stejnou jízdou zpět. Narážíme na pytlácké místo k lovu leoparda. Na provaze ze stromu visí gazela, do poloviny těla je stažená z kůže, chybí jí hlava. Raději ujedeme, ať se ještě někomu nepřipleteme do rány…
BEZNADĚJ Po návratu na základnu sedíme dlouho do noci u ohně. Přetřásáme nejrůznější varianty. Snad kluci dnešní večer sedí v některé z domácích chýší u dobrého jídla a čekají na příznivé povětrnostní podmínky nového rána. Dobrou ranní termiku k návratu opět nikdo nevyužívá. Třeba nemohou sehnat benzín do stroje... Snad tomu tak skutečně je. Vyrážíme s autem na velkou trasu. Objedeme obrovský masív Kilimandžára. Na asi dvěstěkilometrovém okruhu snad na nějakou příznivou zprávu natrefíme. Až odpoledne v obci Sanya Juu narážíme na první konkrétnější informaci. Na obloze prý letěl velký pták s motorem, tlumočí domácí. Západním směrem pokračujeme v započatém kolečku. Další masajský pastevec potvrzuje, že viděl velkého řvoucího ptáka. Už nemohou být daleko od nás. Krky si můžeme vykroutit rozhlížením po okolí, svítivě zelená barva křídel však stále v nedohlednu. Poslední zpráva zní, že jsou na policejní stanici v Ol Molog. Kolem se to hemží překrásnými masajskými zjevy v exotice silného kalibru. Masajská červeň houstne, jsme na místě Ol Molog. Zajíždíme až k policejním domkům, dvě silné ženy k nám nasedají do auta. V místech, kde vyjeté koleje v trávě opouštějí cestu, ukazují směr… Dál se musíme vydat sami!
